...o deset let starší...
Procházela jsem staré složky v počítači a narazila jsem na slohové práce, které jsem psala na gymnáziu. Říkala jsem si, že to budou bláboly, ale stejně jsem si jednu práci přečetla. V podstatě mě vyděsila její aktuálnost. I teď, o jedenáct let starší, si stále občas připadám „sama mezi blby“. Dnes si možná připadám ještě více osamocená... Tak jsem se rozhodla s vámi podělit o myšlenkové pochody osmnáctileté studentky na vozíku. Kdyby byl někdo schopen poslouchat ostatním myšlenky, často by možná zaslechl právě tuto větu: „Já jsem tu nejchytřejší a vy ostatní se dívejte a mlčte.“ Mnoho lidí si totiž připadá, jako by žili mezi samými blby a někdo si naopak může připadat, jako by byl jedním z těch blbů. Otázka je, co je horší. Být chytrák a stále být sám, nebo být hlupák a samotu vůbec nepoznat. A je člověk, který si myslí, že je nejchytřejší mezi blby, opravdu chytrý? Navíc může být i člověk, který není ani nejchytřejší ani blb a stejně je sám. Tak kdo je kdo? Opravdu moudrých lidí nebude na světě mnoho. Moudrý člověk možná někde hluboko uvnitř ví, že je chytrý, ale rozhodně to nedává znát. Nesnaží se, aby byl ve společnost, ve světě, ba v celém vesmíru považován za nejchytřejšího. Dokáže se bavit i se všemi ostatními, a proto není sám. Je totiž tolerantní, dokáže poslouchat i druhé, brát jejich názor a neponižovat je, byť by byli skutečnými blby. To člověku, který si myslí, že je nejchytřejší, hrozí samota. Kvůli jeho arogantnímu vystupování a snižování ostatních lidí ho takzvaní blbové opustí a menšina moudrých se ho začne také stranit, protože pro ně to bude ten největší hlupák. Blbové. Blbové nakonec ani nemusí býti blby. Jsou to třeba jen obyčejní lidé, kteří se dokáží bavit a mají mnoho přátel. Samozřejmě existují i blbové, kteří jsou opravdovými blby a blby již zůstanou. Nakonec tu jsou ještě lidé, kteří nepatří do žádné z těchto skupin. Jsou sami. Já si nepřipadám ani jako nejchytřejší člověk na světě, nemyslím si ani, že patřím mezi moudré, ale necítím se býti ani úplným blbem. Já vlastně vůbec nevím, kam patřím, kam bych mohla zapadnout. Možná je to tím, že jsem jiná než ostatní, než lidé, mezi kterými žiji. Říkala jsem si, že je to hloupost, že je přece jedno, jestli má někdo jednu nohu, vozík, nebo třeba dvě hlavy, jestli je bílý, černý, nebo fialový či dokonce zelený. Není to hloupost. Společnost, ve které žiji, je stále velmi netolerantní a nechce žádné rozdíly a tak si připadám sama, sama mezi blby. I když se může zdát, že zapadám, není to tak a možná tomu tak ani nebude. Nikdy. Ale jako všude i tady jsou výjimky. Ale je jich málo. Možná si za to můžu sama – málo se snažím být stejná. Nevím. Je tedy úplně jedno, zda jste chytrý, nebo jste blb. Stejně se vám může stát, že budete sám. Třeba jen proto, že jste se narodil zelený s fialovou hlavou, nebo bez ruky. Ale nejhůře jsou na tom ti, co si myslí, že jsou nejchytřejší. Zůstanou totiž úplně opuštění. A když jim nakonec dojde, že si za to mohou sami, tak budou i nejvíc nešťastní. Víc nešťastní než ti, co nemají nohu, nebo co jsou zelení. Proto nesnažte se býti chytráky, nestanete se hlupáky. Jana Stárková, 2003
