Den „Blbec“
Po obědě jsem měl vždy větší hlad než před ním. Tak „kvalitně“ v ústecké nemocnici vařili. Na rozdíl od jiných pa-cientů na pokoji jsem nenadával na ty „blivajzy“, protože jsem se před tím v Ry-jicích doslova rozežral. Před operací nesmíte jíst a po ní taky ne. To se mi scvrkne žaludek a je mi tak zle, že se jíst ani nedá. To není o vůli, ale o životní nutnos-ti. Potřeboval jsem zhubnout. V LDNce to při výborné, téměř domácí, stravě nešlo. A tady jsem měl jednu z posledních šancí.
Manželka mi vždy přinesla navíc nějakou mňamku, protože ví co miluji. Jen na doražení! Tak jsem se dlouho dorážel, až se mi to tak zalíbilo, že to nešlo zastavit. Na návštěvy ženy a známých jsem se těšil a dával si do nosu víc, než bylo zdrávo. Jednohubky, chlebíčky a miloval jsem hlavně „Ruská vejce,“ od českých slepic. Když jsem neměl rozum já, mělo ho za mne mé tělo! Když jsem se přejedl, tak se bránilo tím, že mi bylo strašně zle. „Papú“ je neřest, které musím odolat. Nelze pořád říkat: „Tělo to žádá, tělo to potřebuje, tělo to musí mít!“ Musím se i víc hejbat. Řekne se to raz dva, ale dodržet - to je už horší. Ženě jsem říkal, ať nosí méně jídla, ale marně.
I Čápina si všimla, že kynu. Jednoho dne mi říká: „Prochajdo, jak se jmenuješ křestním jménem?“ Já na to: „Josef!“ „To ti dali blbé jméno“, pokračovala, „Ty ses měl jmenovat Kyselina, protože všechno sežereš!“
Měla bohužel pravdu. Udělal jsem sám se sebou kádrový pohovor a moc jsem se styděl. Prohlédl jsem si svou, ze socialismu vypěstovanou, cejchu. Nebyla vůbec hezká, a už se mi začala dělat druhá její fáze - zástěra!
Když mám hlad, snažím se spánkem na něj zapomenout. Sotva jsem po obědě na urologii usnul, vzbudila mě staniční Zdenička a oznámila mi: „Pane Procházka, jste v pořádku, a zítra Vás překládáme zpět do Ryjic!“ A je po hubnutí….
Nebylo. Vzápětí zazvonil mobil a měl jsem na drátě Vinohradskou nemocnici. Osobně paní primářku, která mi říká: „Jste schopen se k nám do dvou dnů dostat?“ Nevěděl jsem to, ale s velkou radostí jsem řekl: „Ano dnes Vám to potvrdím a moc děkuji.“ Měl jsem obrovskou radost.
Zadek jsem byl v Praze ukázat v čer-venci. Bylo mi řečeno, že ve frontě na specielní postel jsem až pátý. A když vše vyjde jak má, šel bych na kudlu před Vánocemi. Když už se vám udělá na „sedínce“ dekubit, tak kdo ho měl ví, co je to za problém. Když jste navíc diabetik a dekubit se rozjede, jediná možnost je plastická operace. A jediná dostupná postel, která nevychladne, je až na Královských Vinohradech.
Nechal jsem si znovu zavolat Zdeničku a marně jsem ji vysvětloval, že sanita do Ryjic je blbost, když po mně touží až v Praze. Pěkně se cukala: „Sanita je napsaná a podepsaná panem primářem, tak pojedete do Ryjic. Odtud ať si vás pošlou kam budou chtít!“ Bylo to logické…! Na co mě poveze jedna sanita do Prahy, když mě jedna může odvézt do Ryjic a pak zase jiná do Prahy? Naše zdravotnictví na to má. Zjistil jsem, že jsem malý pán na tak velký problém. Jen trochu chtít, přepsat papír a ušetří se nějaká tisícovka! Tak však uvažuje pacient, ale ne úřední šiml.
Ihned jsem v drahé špičce volal mobilem panu primáři na pevnou linku do Ryjic. Že je blbost jet do Ryjic, a zítra nebo až pozítří do Prahy, když tam mohu jet zítra rovnou! Pro něj to bylo logické jako pro mne. Říkám mu doslova: „Pane primáři, vy jste velká šajba, moc vás prosím, na měsíc se mě zbavíte, a víte jak na tu plastiku dlouho čekám!“ Pan primář to vyřešil ideálně. Za hodinu přišla staniční a oznámila mi: „V pět ráno jedete do Prahy!“ „Jupí!“ zajásal jsem.
V úterý v pět jsem byl připraven. Sanita přijela v sedm! Řidič vypadal sympaticky. Byl jsem moc rád, že za dva měsíce bych mohl být opět doma. Když saniťák vyhodil dva spolujezdce ve Štětí a Roudnici, usnul jsem. Vzbudil jsem se až na Vinohradech. Protože mám cévku, dal jsem pytlík od ní na zem, aby měla spád. Při spánku jsem však na ni zapomněl. Když saniťák se mnou na lehátku vyjížděl ze sanity, pytlík přejel a poškodil. Řekl mi, že se mi válí pytel po zemi… Sebral jsem ho a strčil si jej jako vždy mezi nohy.
Nevím, zda sympatický řidič uměl číst. Vezl mě z urologie a tak mě strčil zase na urologii! Měl mě však hodit na plastiku! V čekárně urologie mě přehodil z lehátka na jejich lehátko a strčil mě ke dveřím. Čekárna byla plná lidí. Každý, kdo přišel, se šel do přijímací kukaně v rohu nahlásit sestřičce. Ta se každého ptala s čím tam jde. Tak se to v té čekárně rozléhalo, že i když jsem nechtěl poslouchat, slyšel jsem vše. Jeden šel na kontrolu po operaci prostaty, druhý s močovým měchýřem, třetí s výtokem. Něco strašného. Došlo mi, že sem nepatřím! Měl jsem v mobilu číslo sestry, které jsem včera potvrdil dnešní příjezd. Když jsem jí zavolal, že jsem nevím proč na urologii, řekla mi: „Vydržte, pošlu pro vás sanitku!“
Z dlouhé chvíle jsem si prohlížel sedící pacienty. Překvapilo mě, že je tu hodně žen ve středním věku. Zaujaly mě dvě pěkné třicítky, které se na mne culily. Z hrůzou jsem zjistil proč - jak se mi přejetím poškodil pytlík, tak teď z něj teklo. No a jak teklo, moč se prosákla do mých světlých tepláků. Mezi nohama jsem měl velký mokrý flek! To by ještě šlo. Pytlík však nebyl vidět, a tak si kočky mohly myslet, že jsem nějaký pochcandíra. Při vší té smůle se mi zamotala hadička, která se zřejmě skřípla. No a to vždy dojde k erekci. Krásně jsem „stanoval“ uprostřed čekárny plné lidí! Trapas jak stehno! Začal jsem se přehrabovat v rozkroku, abych zabezpečil odtok hadičkou a aby pak ten můj „průšvihář“ lehl. Po minutě se mi to podařilo! Přikryl jsem se igelitovou taškou a čekal, až pro mne přijedou a já odsud vypadnu.
Po hodině sanita přejela a převezla mě o 200 metrů dál do čekárny plastické chirurgie. Tam mě prohlédli a po vyfocení dekubitu mě odvezli na pokoj. Požádal jsem o nový pytlík a přebalil se. Konečně jsem se dostal tam, kam jsem patřil a kde mě měl ten analfabet - řidič sanitky -
- hodit. Když vše dobře půjde, budu koncem října doma. Měl jsem už špitálů plné brejle.
Ležel jsem ve specielní posteli. Byla nafukovací s pískem. Neustále foukal ventilátor a já ležel jako na vodním lůžku. Stálá teplota 33 stupňů. To je ideální na nejrychlejší vyhojení dekubitu. Nevýhodou je, že denně musíte vypít až 6 litrů tekutin, aby nedošlo k dehydrataci. Kdyby to bylo pivo, byla by to sranda. Ale vypít šest litrů čaje či minerálek denně je strašné! No, měsíc to musím vydržet. Pak další měsíc v Ryjicích, aby to pěkně prorostlo, a pak domů.
Vyšlo mi to tak jak jsem si přál. Natočil jsem dalších deset měsíců po českých špitálech! Když jsem dorazil domů, věřte nebo ne, nevěděl jsem už jak zapnout počítač a jak připojit přílohu k e-meilu…
Vyhýbejte se nemocnicím jako čert kříži. Ať chcete nebo ne, dostane vaše psychika pěkně na zadek. Už jsem si pořídil dávkovač na prášky pro blbé.
Nemocniční povídky, květen 2004
rubrika: Literární tvorba
